Marek a ostatní (Adam, Dan, Filip) si teď jistě řeknou: "No jo, Zelená, o čem jinym by ta zoofilka měla psát…", ale víte co? Říkejte si co chcete, když vám to udělá dobře. Víte, v naší třídě se člověk rychle naučí stavět si kolem sebe hradby a včas zapínat obranný systém. Obzvláště když jste středem mnohdy až hnusné provokace.

Možná kdybych cítila tu potřebu zařadit se do kolektivu, naučila bych se hulit marihuanu, ale k čemu mi to bude? Budu odporně páchnout, zničím si zdraví, možná začnu být i závislá. To je takovej vodvaz, zkazit si život? A zkazit si ho proto, že chci být "fakt tvrdá"?

Tak Marku (nebo kdokoli jiný): je mi to jedno. Budu se stokrát raději přiřazovat k usům, se kterými se dá alespoň rozumně bavit, než s vámi: velkými machry a nafoukanými sobci. Zamyslete se nad sebou.

Nesouhlasím s Markétou, která striktně dělí lidi ve třídě na machry a sobce a ty druhé, kteří jsou v jádru normální. I "machři a sobci", jak nazývá společnost okolo Marka a Dana (které jsem ještě nedávno měl za nejhorší kluky ve třídě) jsou v jádru příjemní lidé, se kterými se dá "pokecat". Stejně tak usové se někdy chovají podobně jako oni, i když celkově možná působí zakřiknutějším dojmem, protože se nechtějí stát středem pozornosti, hvězdami třídy, pomocí prázdných gest. Proto také jediná skutečná iniciativní činnost (výroba třídního časopisu) vzešla z řad usů. Ale to jen tak na okraj - i toto moje dělení by bylo neostré, nejasné a matoucí.

Před nedávnem jsem řešil otázku, proč se mění chování lidí, když jsou v kolektivu, oproti tomu, když jsou o samotě. Proč se mohu v tramvaji bavit s Markem o počítačových hrách, s Danem o hudbě, s Adamem o florbale. Proč když se Marek, Adam a Dan sejdou pohromadě ve třídě, najednou mě neznají a posměšky mě zařazují do kategorie méněcenných. Proč se snaží vyniknout buzerováním usů, Honzíčka, Markéty, proč najednou perlí rádoby vtipnými hláškami, proč se najednou snaží zničit vybrané obětní beránky?

Myslím si, že to souvisí s pokřivenou morálkou a ideálem studenta kvarty. Každý si nasazuje masku, aby na něm nebyly poznat slabosti, staví si ochrannou bariéru. Snaží se přiblížit jakémusi ideálu kvartána, který se mu sice nepozdává, ale všichni ho berou za svůj a jedince, který by snad chtěl proti této zvůli protestovat, nekompromisně trestají. Snad by to bylo v pořádku, nebýt toho, že ideál kvartána je kouřící a pijící pařan, který hýří urážkami, nadávkami a rádoby vtipnými hláškami a přestože se učí jen průměrně, všichni ho uznávají, protože je silný fyzicky a umí si prosadit svou, i když za cenu opuštění rozumných argumentů. Navíc nemá zábrany, a tak se nezastaví před jakýmkoli způsobem zlikvidování potencionální konkurence. Nestydí se ani zradit své přátele. Účel přece svědčí prostředky, že?

Ale to je špatně! Říkal to Flíkos, říkal to pan profesor Rufer, říkal to pan profesor Krč. Říká to svým způsobem i Markéta a říkám to samozřejmě i já. Vždyť nikdo z nás v jádru není takový, jakým se snaží být navenek. Proč musíme to lepší v nás schovávat, proč se bojíme odhalení, že v jádru jsme vlastně milí, příjemní a vstřícní lidé, sice se svými nedostatky a chybami, ale přesto snesitelní? Nevím. Ale doufám, že někdo, kdo si tento článek přečte, si zrůdnost skupinového myšlení kvarty uvědomí a pokusí se něco změnit. Proto říkám: nejlepší je začít sám u sebe!

Moje úvaha v čísle 4 (dlouho diskutované pojednání o problému usovství) byla jen ojedinělým výkřikem, bohužel, nikdo si neuvědomil, že nejde o recesi a problém v naší třídě opravdu je. A nevyřeší ho nikdo zvenčí - to záleží jen a jen na nás (ano, i na tobě, který právě tento článek čteš a špinavýma rukama přitom vypouštíš bacily na doposavad bělostně čistou plochu tohoto papíru).

Je trochu hloupé utíkat se ke zvířatům, když zjišťujeme, že lidé okolo nás nejsou ideálními přáteli. Lidé jsou různí a věřím tomu, že i v kvartě se najdou lidé s podobným myšlením jako Markéta. A člověk, člověk má oproti zvířeti mnoho výhod. Přesto chápu její vztah ke zvířatům, ano, zvířata jsou čisté a neposkvrněné duše, dokáží podržet i v těch nejtěžších okamžicích, ale to, co Markéta prezentuje ve svém článku, to je únik. Ať si budeme namlouvat co chceme, city obyčejného zvířete nám člověka nenahradí. Se zvířetem si nepromluvíte, zvíře vám neporadí, když budete potřebovat, zvíře vám nepomůže řešit problémy mezilidských vztahů (o tom by se sice dalo polemizovat, ale ne ve významu, jaký mám na mysli - když jste například terčem šikany, těžko vám ven z ní a zpět do kolektivu pomůže akvarijní rybička). Přestože vztah ke zvířeti je něco moc krásného a myslím si, že spousta lidí by takový vztah potřebovala, nemůže nikdy nahradit vztah mezi lidmi.

Autoři článku: Tomáš Krajča & Markéta Zelená
Další články od tohoto autora
Článek zaujal už lidí